Tři roky vědomé práce na sobě mi trvalo popsat problém, kterým se držím "dole".
👉 Nevím, Jestli Mám Ráda Latté.
Před třemi lety jsem na několikadenní návštěvě v roubence na druhé straně republiky, kde žila se svými svobodnými dětmi moje kamarádka Hanka, dodělávala ilustrace pro knihu od Sabriny D. Harris – Luna, kouzelný jednorožec bez rohu. Moje situace v životě nebyla sluníčková. Nechávala jsem se unášet autopilotem – stejně, jako většinu svého dosavadního života. Byla jsem po rozchodu a hledala místo, kde se svým malým synem, Baltazarem, vytvoříme domov.
Na Hanky doporučení jsem navštívila minikurz Kvantování srdcem, který na Facebooku pořádala jedna výjimečná, inspirativní žena – lektorka a kvantová terapeutka Andrea Máčalíková.
Přesto, že je Andrea (nebo v té době byla podle mého osobního úsudku, hodně “NE ezo”), připadalo mi celé její učení zvláštní a příliš. Část mě jí věřila a hltala každé slovo a druhá část, ta racionální, se smála sama sobě “Co to sakra tady Míšo zkoušíš za kouzla?”
Racionální část prohrála. Rozhodla jsem se věřit a vydala se na cestu seberozvoje. Na cestu bez viditelných výsledků. Naopak. V té době, jakoby mi začal házet život klacky pod nohy. A přesto, že všechny přední bytosti spirituální a seberozvojové scény, všechna učení, semináře, webináře, setkání, festivaly i podcasty říkají to stejné – všechno jsme si stvořili sami – jako bych to věděla jen v hlavě, ale nežila to. Nepřijmula to uvnitř sebe jako pravdu. Část mě, ač slova tuhle myšlenku šířila dál si to nepřiznala a pořád žila v dojmu, že se mi to děje samo. “Tohle si určitě netvořím já. Proč bych to dělala?”
Pokaždé, když jsem tuhle sebevylepšovací cestu chtěla vzdát, protože “TO” nefunguje a vše je jen horší, se stal nějaký malý zázrak, který mě na ní vrátil zpět. Jako by mi ty závany splněných maličkostí chtěly na této cestě udržet a říkali “Vydrž, to bude dobré! Buď trpělivá.”
A tak jsem zůstala.
Přišli dva a půl roku pozvolného padání na dno a následný půl rok padání střemhlav rovnou do pekla. Obzvláště výživný byl poslední měsíc, když jsem hodně intenzivně přemýšlela, jestli chci ještě existovat. Při životě mě držela videa o dětském traumatu od Zdeňky Šíp Staňkové, která na mě vyskakovala na všech sociálních sítích jako připomínka toho, že nechci způsobit svým odchodem trauma synovy, to nechci mít na svědomí. Baltík je poslední stéblo trávy, kterého se za vědomého topení držím.
Na začátku ledna tohoto roku nás – komunitu – Andrea vyzvala, abychom si napsaly scénář našeho ideálního života – protože jak říká: “Když nevíš co chceš, nemůžeš to dostat.”
Pustila jsem se do úkolu naplno, protože jsem sama se sebou udělala vnitřní dohodu, že dávám zlepšení svého života poslední šanci.
Koupila jsem si dva tlusté školní sešity. Modrý a růžový. Do modrého jsem začala psát, jak bych chtěla, aby můj život vypadal. Protože jsem ale nedokázala udržet žádnou celou větu pozitivní, začala jsem to negativní psát do růžového sešitu. Vše, co už v životě nechci. Totálně upřímně. Šlo to samo. Psala jsem několik hodin vkuse a další den pokračovala. Totálně ve flow. Bylo tak snadné napsat všechno hnusné, bolestivé a nefunkční.
na to nemáme dost bylinek
Pamatuji na moment, kdy ke mě k pracovnímu stolu přišel zvědavě syn Baltazar a ptal se, co si tam píšu. Řekla jsem mu se slzou v oku, že starosti a problémy, které potřebuji vyřešit. Začal se smát: “Na to nemáme dost bylinek”. Podívala jsem se na něj nechápavě a on pokračoval: “no abychom to všechno spálili v ohni.”
Byl totiž zvyklý, že když oslavujeme slunovrat, Samhain, Beltane nebo jiné pohanské svátky, pálíme vše nefunkční v ohni spolu s bylinkami, které nás mají očistit. Začala jsem se smát taky a dala mu za pravdu.
Konečně se mi podařilo napsat něco i do růžového sešitu. Nebyl to ale moc konkrétní scénář, jaký po nás Andrea chtěla. Nedokázala jsme popsat, jak a kde chci žít, jak chci pracovat nebo v jakém autě jezdit.
Při psaní jsem si uvědomila, že to ani napsat nemůžu, protože se neznám. Nevím kdo jsem. Sama sebe jsem ztratila někde v dětství. Najednou jsem si nebyla jistá ani tím, jestli mi chutná latté, které piji každý den už přes deset let nebo jestli ho piji ze zvyku. Přesně, jak bylo řečeno výše – když nevíš, co chceš, nemůžeš to dostat.
Jenže jak zjistit co chci?
Příští roky prý budou érou opravdové autenticity, osobitosti a opravdovosti sebe sama. A já cítím, že už je čas. Už nechci být někým cizím. Chci být JÁ. Ale nejdřív musím zjistiT, kdo to JÁ vlastně je.
